Polohování je canisterapie, ale canisterapie není (jen) polohování

Účastník jednoho z našich kurzů se mne velice trefně zeptal, proč na jedné straně vychvaluji polohování do nebe a na straně druhé říkám, že polohování není všechno. Tahle otázka napadne asi každého, kdo s canisterapií začíná nebo o tom uvažuje. Dovolte mi ji proto uvést na správnou míru.

Pokud nemluvíme o relaxaci se psem, která má opravdu široké využití, je polohování metodou určenou pro velmi specifický okruh pacientů. Jedná se o tělesně postižené (a z nich zejména ty, kteří trpí spasmy, tedy křečemi) a další okruh pacientů, kteří trpí svalovým třesem (Parkinsonova choroba apod.). Pro tento okruh klientů je canisterapie metodou jedinečnou a často i nenahraditelnou. Její výsledky jsou opravdu skvělé. Viz můj článek o polohování se psy.

Bohužel jsme my lidé fixovaní na "hmatatelné důkazy" a to je jedním z důvodů, proč je polohování tolik propagováno. Všichni chtějí vidět, že máme výsledky. A ony opravdu vidět jsou. U polohování. U všech ostatních canisterapeutických metod a technik jsou měřitelné podstatně hůř.

Na jedné konferenci jsem viděla prezentaci Německé studie, kde filmovali děti, které si hrály se psem versus stejnou skupinu dětí, když si hráli s hračkami a z videozáznamů spočítali, kolikrát se za danou hodinu děti usmály. Z našeho odborného hlediska je to studie nesmírně zajímavá, z hlediska laického je až absurdní - samozřejmě, že se budou smát mnohem víc, když si budou hrát se psem. Jenže mně v té chvíli došlo, že to, co se tu snažíme dokázat je vlastně zbytečné - všichni canisterapeuté, kteří zrovna nedělají polohování, vědí, že i jejich metody jsou úspěšné, jen nejsou moc kvantifikovatelné.

Můj zvídavý účastník kurzu mi pak položil druhou otázku - jaké procento klientů tedy polohování využívá? Jejda, to taky nikdo nepočítal, ale střelím to od oka. Řekla bych, že pro takových 5-10% klientů je polohování naprosto úžasnou metodou, dalších 15-20% by z něj mělo prospěch alespoň dočasně nebo do nějaké míry. Jsme na 30%.

Celý zbytek potenciálních klientů, tedy něco jako 70%, jsou lidé, kteří potřebují hlavně komunikaci a aktivizaci. Jsou to lidé osamocení, oběti násilí, lidí v domově seniorů nebo v dětském domově, domě na půl cesty apod. Máme celou škálu využití canisterapie u pacientů s psychickými poruchami, u dětí s poruchami učení ... mám pokračovat? Těchto lidí je opravdu hodně a všichni potřebují naši pomoc.

A pak je tu ještě jedna kapitola - lidé, kteří v tom nejsou nevinně, ale právě se nachází v nepříznivé životní situaci. Mám na mysli kriminální delikventy a lidi zotavující se ze závislostí na alkoholu nebo drogách... Společnost má ve zvyku vnímat je tak, že "mají, co si zasloužili," nikoli tak, že jde o lidi, kteří se dostali na scestí a udělali chybný krok. Právě pro ně může být kontakt se psem (a zvířaty vůbec) prvotním motivem k tomu, aby našli sami sebe. Skrze psy mohou najít cestu zpět k lidem.

Když říkám, že polohování není všechno, tak mám na mysli trpělivou práci desítek našich dobrovolníků i profesionálů, jejichž výsledky nejsou vidět hned, ale třeba až po měsících, někdy i letech. Každý ten svůj úspěch měří jinak. Pro jednoho je to věta od klienta, který na nikoho nemluví, pro jiného úsměv zarputilého stařečka v domově důchodců. Někdo dělá canisterapii, protože rád vidí pokroky dětí, které se zpočátku psa bály a po pár návštěvách jsou největší kamarádi.

Tyhle úspěchy jsou subtilní a většinou je dokáže ocenit jen personál, který klienty dobře zná, nebo rodiny klientů. Zvenčí to možná vypadá, že se nic zvláštního neděje, ale canisterapeut ví, že ta radost na tváři klienta by tam bez jeho přičinění nebyla. Když mi někdo řekne "canisterapie," nepředstavím si polohování, ale právě proces aktivizace klienta - ty rozzářené úsměvy a jiskřičky v očích, které nejdou spočítat.

A za ty chci našim canisterapeutům moc poděkovat!

Michaela Freeman

  ©2009 Web design:
www.preklady-korektury-webdesign.cz

©2009 Obsah:
Anitera o.p.s.

Všechna práva vyhrazena.